Potřetí a naposledy se vydejte s Ambre-Victoire a Aljazem Babnikem na Pyrenejský poloostrov. Tentokrát míří do Španělska
V minulých dvou částech tohoto seriálu putování za Pyrenejemi poznávali naši dva průvodci hlavně Portugalsko – od pláží přes vinice až po hraniční řeku Douro. Teď už je čas vstoupit do Španělska. Ale klasiku jako Barcelonu, Madrid nebo královský Escorial nečekejte. Surfařka a cvičitelka jógy Ambre-Victoire a fotograf a filmař Aljaz Babnik se raději vydávají tam, kde je více vln a méně turistů. Přidejte se.
Škoda Kodiaq RS s našimi dvěma průvodci zastavuje v asturijské části vápencového pohoří Picos de Europa. To se rozkládá na území tří autonomních společenství: Kantábrie, Kastilie-Leónu a právě Asturie. Pohoří zabírá plochu zhruba tisíc kilometrů čtverečních a leží asi dvacet kilometrů od pobřeží Biskajského zálivu. Nejvyšší vrchol přesahuje 2 600 metrů nad mořem a přes dva kilometry na výšku má víc než dvě stě vrcholů. Na západě pohoří vznikl v roce 1918 první španělský národní park a v roce 2003 byl Národní park Picos de Europa zařazen do programu UNESCO jako biosférická rezervace.
Další z přírodních pokladů v autonomní oblasti Asturie jsou jezera Covadonga náležející do národního parku Picos de Europa. Tvoří je dvě velké laguny ledovcového původu Enol a La Ercina společně s malou lagunou El Bricial, v níž je voda jenom v období tání sněhu. Největší z jezer Enol leží ve výšce tisíc metrů nad mořem, La Ercina pak o dalších sto metrů výš. Úchvatnou, skoro až alpskou atmosféru místu dodávají vedle dominantních horských štítů i početná stáda pasoucích se krav. Nevynechejte ani manganové a železné doly Buferrera nebo svatou jeskyni s obrazem Panny Marie, jejž darovala katedrála v Oviedu v roce 1778 po velkém požáru, který zničil předchozí dřevěnou svatyni.
Basílica de Santa María la Real de Covadonga v obci Cangas de Onís je duchovní komplex se svatou hrobkou a bazilikou, která připomíná bitvu u Covadongy v roce 722. Ta byla prvním významným vítězstvím křesťanských vojenských sil na Pyrenejském poloostrově. Výsledkem byla nezávislost Asturského království a v podstatě zajistila přežití křesťanství v severní Ibérii. A protože tímto vítězstvím propukla obnova křesťanské nadvlády nad Pyrenejským poloostrovem, můžeme říci, že zde začala reconquista.
Jeden z nejmalebnějších koutů Kantábrie s řadou pláží, starou vesnicí a se zasněženými vrcholy Picos de Europa v pozadí je San Vicente de la Barquera. Původně rybářská osada nabízí řadu pamětihodností: kostel Santa María de los Ángeles, který vznikal od 13. do 16. století, místní hrad a zbytky jeho opevnění. Typické jsou místní mosty, jako je Maza s 28 oblouky postavený na příkaz katolických monarchů v 16. století, nebo Parral z 18. století. A místní pláže s poetickými názvy Fuentes, Primera de San Vicente, El Rosal, El Tostadero, Merón nebo Gerra, na ty rozhodně dlouho nezapomenete. Určitě ochutnejte i místní kuchyni založenou na rybách a darech moře: třeba specialitu sorropotún neboli baskické ragú z tuňáka a brambor.
Vody Biskajského zálivu na straně jedné a vysoké štíty Kantaberského pohoří na druhé svírají Asturii, jednu z nejkrásnějších oblastí celého Španělska. Vedle hor, hlubokých údolí, soutěsek, jeskyní a průzračně čistých potoků a řek stojí za zmínku i překrásné mořské pobřeží. To se táhne v délce asi 350 kilometrů a typické jsou pro něj strmé útesy nebo překvapivě nízký počet přírodních přístavů. Čeho se ale návštěvníkům dostává do sytosti, jsou pohádkové rybářské vesničky a nádherné písečné a čisté pláže. Skoro povinnou výbavou tu proto je surfové prkno. S trochou nadsázky bychom tento přímořský kraj mohli přirovnat k Novému Zélandu: mírně zvlněná krajina, meze porostlé keříky, zalesněné kopce a zurčící potůčky. V celé Asturii hodně prší, a tak je jasné, která barva tu vládne. Vždyť části pobřeží se říká Costa Verde, Zelené pobřeží.
