Bylo to nebezpečné a napínavé. Marcela Burgrová z Hané se rozhodla přejít celou Evropu. Pěšky a jenom s batohem na zádech. Trasa má celkem 9000 kilometrů a vede přes 11 evropských států. O napínavé okamžiky nebyla během cesty nouze. Toto je jeden z nich.
Posledních pár kilometrů přes francouzské Alpy. Začátek dne začal krásně. Probudila jsem se u jezera "Lac du Burget", které se nachází kousek za francouzským městečkem Chambéry. Vydala jsem se směr Annecy, ke kterému jsem chtěla dojít ještě ten den. Cesta vedla přes pohoří ležící mezi Chambéry a Annecy, s nejvyšším vrcholem 1.700 metrů nad mořem.
Na vrchol jsem dorazila poměrně brzo. Sedla jsem si na louku ve výšce 1.600 metrů. Otevřela si španělské pivo, které jsem náhodou našla uprostřed hor pyrenejské divočiny. Užívala jsem si výhledy a tu úžasnou atmosféru. Z jedné strany byl pohled na údolí a civilizaci, z druhé strany byly vidět horští velikáni a v dáli dokonce i Mont Blanc.
Po pár hodinách kochání jsem se rozhodla na místě zůstat a přenocovat. Položila jsem si batoh a šla jsem na obhlídku okolí. Nikde ani noha. Ticho. Paráda! Slunce pomalu zacházelo za kopečky. Otevřela jsem batoh, vyndala jsem si věci na spaní - spacák, karimatku, tyvek, tarp. Věci jsem nechala vytažené na trávě vedle batohu. Do rukou jsem si vzala tarp a začala ho stavět.
V tu chvíli začal foukat vítr, nebyl nijak silný, ale ani žádný slabý jarní větříček. Tarp byl postaven. Těšila jsem se až si vlezu do spacáku, dám si večeři a budu pozorovat západ slunce. Tyvek a karimatka byla nachystána. Natahuji ruku pro poslední věc, spacák. Ten tam, ale nebyl!
Asi o 300 m dál byla propast, prudká, bez keřů a stromů. Vítr, který zafoukal, vzal spacák a odnesl ho až na okraj propasti odkud se skutálel dolů. A jelikož tam nebyly žádné keře ani stromy, nebyla šance, že se spacák o něco zachytil. Nejprve jsem se dívala z výšky, jestli spacák někde neuvidím zaseklý. Nebyl ale nikde. Nic jsem neviděla.
Turistická cesta tam žádná nevedla. Přesto jsem se rozhodla sejít sráz dolů. Byla jsem odhodlaná spacák najít. Přece nezmrznu v 1.600 metrech bez spacáku. Sráz jsem pomalu slezla. Byla jsem dole, kde však začínal druhý, daleko prudší sráz. Ten však už nešel nijak obejít a dostat se dolů pod něj. Leda tak s horolezeckým vybavením. Napadla mě jen jediná věc. Zavolat pomoc. Koho? V divočině?!
Přece existují horské záchranářské služby. Zavolám tam! Ještě k tomu při mém štěstí jsem měla jen malé procento baterky, powerbanka úplně na suchu. Asi si dokážete představit, co jsem tak asi řekla zachránce: "Dobrý den, překračuji pěšky Evropu a teď jsem na hoře nad Annecy. Vítr mi unesl spacák a ten se mi jaksi zakutálel ze skály. Pomůžete mi ho najít.....?" Tak nějak zněl hovor. Souhlasili a přijeli. Tedy přiletěli.
Bohužel, v čase, kdy doletěli, byla už naprostá tma. Ono už při volání bylo slunce skoro pod horizontem. Odmítli mi pomoct najít spacák, prý je to nemožné v této tmě. Snažila jsem je přemluvit na zítra brzo ráno nebo tak nějak. Nebo alespoň jen posvítit světly, abych viděla jestli to má smysl, nebo ne. Prý, že to nepůjde. Zítra se stávkuje a taky má pršet, letět nemůžou. Tak mě nabrali do helikoptéry ze vzduchu. Letěla jsem zavěšená pod helikoptérou 2.000 metrů nad zemí, ve tmě, a bez spacáku.
Večer jsem se tedy dostala do Annecy. Důležité je, že jsem zdravá a neumrzla jsem jako rampouch. Spacák je jenom věc. Alespoň mám zážitek, proletěla jsem se helikoptérou. Štěstí.
Záchranáři mě vykopli hned za bránou střediska. Musela jsem si stopnout auto někam do centra, protože mobil s mapou byl mrtvý a powerbanka taky. Neznala jsem cestu a navíc byla tma. Pan řidič mě dovezl do otevřeného bistra. Tam se nakonec ukázalo, že powerbanka jenom stávkovala, byla plně nabitá. Nevěděla jsem, kde mám spát. Proto jsem se rozhodla pokračovat v noci z Annecy na hranice Švýcarska.
Ale o tom zase příště…
