Tři dolary na jednodenní výlet do Benátek byla socialistická „norma“. Lidé proto peníze pašovali, jak se dalo. Často však o ně přišli. A nejen o peníze.
Cesty do zahraničí nebyly před rokem 1989 tak jednoduché a samozřejmé, jako je tomu dnes. Cestovat se smělo pouze do socialistických států, a ani to nebylo zrovna snadné. Kdo chtěl vyrazit do tehdejší Jugoslávie, nebo do kapitalistické ciziny, tzv. na „Západ“, musel o to požádat úřady. Žádostí bylo hodně, ale sítem prošel málokdo. A ten, kdo nakonec sítem prošel, musel řešit další problém. Peníze.
Tři dolary na den
Kapesné, které lidé na cestu za hranice v době socialismu dostávali, bylo totiž velmi nízké. „Jela jsem v roce 1987 na zájezd s CKM do tehdejší Jugoslávie a podařilo se mi získat povolení na jednodenní výlet do italských Benátek,“ popisuje kolegyně z redakce a dodává: „Jako oficiální kapesné jsme si mohli koupit pouhé 3 dolary. Stačilo mi to na kopeček zmrzliny a pohled. Ale stálo to za to,“ uzavírá.
Peníze chyběly třeba na kosmetiku
Dnes samozřejmě rozpočet turistů záleží pouze na jejich finančních možnostech. Tehdejší dovolenkáři však potřebovali více peněz nejen na samotnou dovolenou, ale také na různé suvenýry z cest. Mnozí si pak chtěli ještě koupit zboží, které se tehdy v Československu nedalo sehnat vůbec, nebo velmi složitě. Třeba elektroniku, oblečení, cukrovinky nebo kosmetiku.
Hledání peněz jako standard
Prakticky všichni proto pašovali peníze, které si někde pokoutně sehnali. Většinou od známých, nebo od tzv. veksláků. Bylo to však všeobecně známé tajemství, věděli to jak celníci, tak turisté. Na hraničním přechodu proto téměř vždy docházelo k důkladným kontrolám, a „hra“, zda celníci ukryté valuty objeví či nikoliv, se stala u zájezdů s cestovní kanceláří i při individuální turistice pravidlem.
Kanystr s benzínem i zubní pasta
Skrýše na peníze byly nejrůznější. Od obalů zubní pasty přes krabice s práškem na praní až po přilepování bankovek do knížek na jednotlivé stránky. Úkryty se dělaly například i ve vyvrtaném podpatku boty, nebo v kanystru s benzínem. Pokud měli lidé větší obnos, umístili ho například v autobuse pod podlážku v uličce nebo na jiné zakryté místo. Ideálně rozdělili skrytou hotovost na více míst. Když tyto peníze celníci objevili, nikdo se k nim nehlásil a nikoho tak nemohli ani postihnout. Peníze byly pochopitelně zabaveny, ale nikdo neskončil s problémem. Ovšem pouze v tom případě, že někdo „uvědomělý“ celníkům neprozradil, kdo tam ty peníze schoval.
Chcete vědět, kde všude schovávali cestovatelé za socialismu valuty? Zajímá vás, co se s nimi stalo, když celnící peníze objevili? Poslechněte si tento podcast na platformě Seznam podcasty
Pamatujete na dobu, kdy se peníze při cestách do zahraničí schovávaly? Jaký úkryt jste používali vy? Napište o tom do komentářů.
