Za socialismu se dalo vyrazit na víkend maximálně tak na Karlštejn nebo na Konopiště. Občas ale v odvážných rodinách proběhly i tzv. „pašerácké“ výlety do NDR pro boty nebo třeba diaprojektor. Pro dnešní třicátníky sci-fi k nepochopení.
Možná bychom mohli začít tím, co to je, resp. byla, NDR. Dnešní Německo bylo až do roku 1990 rozděleno na dvě části. SRN, tedy Spolkovou republiku Německo a NDR, Německou demokratickou republiku. Běžně se mluvilo o Západním Německu (SRN), které bylo součástí Západního bloku a o Východním Německu (NDR), které bylo součástí Východního bloku. Zatímco v Západním Německu a v celé kapitalistické Evropě přetékaly obchody zbožím, u nás tomu tak nebylo.
Do Maďarska pro džíny
Kdo chtěl proto třeba něco pěkného na sebe, musel buď do Tuzexu, nebo k našim sousedům, kde se tu a tam dalo něco sehnat. „Já jsem s kamarády vyrazil vlakem do Budapešti, kde jsem si koupil mikinu s nápisem „Harvard University“, džíny a desku Alphaville. To bylo tenkrát fakt něco," říká Tomáš, který vede o patro výše malou počítačovou firmu, a vzpomíná dál: „S rodiči jsme taky asi třikrát vyrazili do NDR na tzv. „pašerácký“ výlet pro boty."
Dělejte, že spíte!
Ano, do NDR se skutečně vyráželo za účelem nákupu kvalitní obuvi Salamander, která tam byla v té době běžně k dostání. Jenže problém byl na hranicích. „Museli jsme staré boty zahodit a ty nové si trochu ošoupat. To mně bylo strašně líto,“ vzpomíná Tomáš. Jenže i ošoupané Salamandry za trochu toho risku stály. „Nikdy nás na hranicích nekontrolovali, ale jednou to bylo hodně těsné,“ přibližuje Tomáš nepříjemnou situaci z přechodu v Hřensku. „Měli jsme škodovku tisícovku, která měla zavazadlový prostor i za zadními sedadly. Tam rodiče schovali promítačku diaprojektorů a my jsme se ségrou měli dělat, že spíme. Aby se celníci nechtěli za sedadla podívat. Ani jsme nedýchali, jak jsme se báli, ale prošlo to,“ vypráví s úsměvem Tomáš.
Važme si svobody
Pro dnešní třicátníky je takové vyprávění k nepochopení. Jasně, v době kdy se mohou ve čtvrtek rozhodnout, že si na víkend zaletí do Říma, nebo třeba Paříže, to je skutečně k nepochopení. Taková ale byla doba a je možná dobré si na to občas vzpomenout. Obzvláště ve chvílích, kdy máme pocit, „jak to tenkrát bylo skvělé a dnes to stojí za starou bačkoru.“ Nestojí. To jsme si jenom příliš rychle zvykli na nabytou svobodu, kterou bereme jako samozřejmost. Samozřejmá ale rozhodně není.
Pamatujete dobu, kdy se jezdilo do NDR pro boty a do Maďarska pro džíny, desky a mikiny? Napište nám do diskuze.