Utajit srážku dvou letadel na mezinárodním letišti uprostřed Evropy? V době, kdy neexistovaly mobilní telefony, internet a sociální sítě, to zase tolik práce nedalo. Tím spíše, když to organizovala StB.
Před rokem 1989 dbaly komunistické státy po celém světě velmi pečlivě na to, aby se k jejich obyvatelům, a samozřejmě také do okolního světa, nedostaly informace o různých nedostatcích režimu, jeho pochybeních, negativních náladách obyvatelstva, ale také třeba o hospodářských problémech, nebo různých nehodách. Zářným příkladem takového zatajování informací může být například havárie v černobylské jaderné elektrárně v roce 1986.
Byli jsme v mracích nad naváděcí řadou, při přistání bylo kolem nás úplné „mlíko“
Miroslav Sedlák; Pilot TU 134 v pořadu ČT „Osudové okamžiky“
Komunisté ale tajili i mnohem menší nehody. Například pouhých devět let před zmíněnou havárií v Černobylu se v tehdejším Československu, přímo na pražském letišti, udála letecká nehoda, která jen díky profesionální reakci pilotů neskončila usmrcením desítek lidí. Jedná se pravděpodobně o jedinou nehodu v Česku a tehdejším Československu, kterou způsobila nejen chyba leteckých dispečerů, ale také systémové nedostatky v metodice jejich práce. Nedostatky to byly v té době tak veliké, že na řídící věži se o nehodě nevědělo více než 15 minut. Státní bezpečnost, která spolu s leteckou inspekcí nehodu vyšetřovala, však všem zúčastněním nařídila o nehodě nemluvit. Neinformoval o ní tisk, nemluvilo se o ní v televizi. Nehoda jakoby se nestala. Co se vlastně tehdy přihodilo? Celý příběh podrobně zpracovala Česká televize v jednom z dílů cyklu Osudové okamžiky.
Že nás nějaký Tupolev naboural, o tom jsme vůbec nevěděli
Jiří Hrubý; Palubní inženýr IL 18 v pořadu ČT „Osudové okamžiky“
Letadlo TU-134 přiletělo z tehdejšího Leningradu (dnes Petrohradu) se 43 pasažéry na palubě a šesti členy posádky. Letoun měl kvůli špatnému počasí přistát na dráze č. 31, jenže ve stejné době se začalo na stejné dráze připravovat ke vzletu letadlo typu IL 18, což bylo velké turbovrtulové letadlo, letící do Bratislavy. Na palubě Iljušinu bylo v té době 15 lidí.
Já, jako řídící pilot, jsem akorát dal berany pořádně k sobě, abychom překážku přeskočili, protože jsme od toho letadla byli dvě vteřiny od nárazu
Miroslav Sedlák; Pilot TU 134 v pořadu ČT „Osudové okamžiky“
Přistávající TU 134 se v mlze zezadu blížil k pomalu rozjíždějícímu se Iljušinu, jehož posádka absolutně nemohla tušit, že se schyluje ke katastrofě. Netušili to však ani piloti Tupolevu. Naštěstí se pár metrů nad zemí rozestoupily mraky i mlha a piloti přistávajícího letadla tak před sebou spatřili pomalu rolující Iljušin.
Piloti instinktivně přešli okamžitě z přistávacího manévru na manévr vzletový. Jenže těžké letadlo reagovalo na plný výkon motorů pomaleji, než by si přáli. Fatální srážce však svojí duchapřítomností zabránili a zachránili tak desítky životů. Přesto ale ke srážce obou letadel došlo. TU 134 zavadilo pravým křídlem o ocasní plochu Iljušinu a poškodilo ji. Poškozen byl ale pochopitelně i letoun TU 134. Náraz totiž poškodil vysunuté přistávací klapky a letadlo tak narazilo pravým křídlem do země. Následně prudce dosedlo na zem a klouzalo se po zasněžené dráze č. 31, aby se po dlouhých sekundách a otočení se o téměř 180 stupňů konečně zastavilo.
Nemělo se o tom mluvit. Dostali jsme zákaz o tom vyprávět
Jitka Kolínová; Letuška letu TU – 134 v pořadu ČT „Osudové okamžiky“
Dalo by se očekávat, že po takovém incidentu bude letištní personál reagovat v řádu sekund, a to i v roce 1977. Jenže nestalo se tak. Nehody si vlastně kromě posádky Tupolevu nikdo nevšiml. Když tedy kapitán letounu IL 18 nahlásil na řídící věž, že má poškozenou ocasní plochu, sice k němu záchranné složky vyjely, ale po „ztraceném“ TU 134 se nikdo nesháněl. Přitom z něj už stihli vystoupit cestující, kteří ve strachu a panice běželi po letištní ploše směrem k budově letiště. Tam je ale ostraha nepustila. Nevěřili jim, že jsou z havarovaného letadla, protože o žádné havárii nevěděli. Celé to zní jako špatný vtip z ještě horšího filmu, pravdou ale zůstává, že podle sdělení pamětníků trvalo dlouhých 20 minut, než k letadlu přijely záchranné složky. Dalších nekonečných dvacet minut pak trvalo, než k letadlu přijela lékařská služba.
Celý incident začala vyšetřovat nejen letecká služba, ale také tehdejší Státní bezpečnost. Šetření ukázalo, že k nehodě došlo vinou nepozornosti leteckých dispečerů, kteří si zrovna v době přistání TU 134 a vzletu IL 18 předávali službu. Bohužel si nestihli říci, že kvůli špatnému počasí změnili letadlu dráhu a tak se oba letouny ocitly v jeden okamžik na stejné dráze. Oba dispečeři skončili s podmíněnými tresty. Tehdejší úřady se navíc snažili nehodu před veřejností utajit a podle slov tehdejší posádky TU 134, jim nikdo za odvrácení jisté katastrofy ani nepoděkoval. Bohužel, tak tehdy fungoval komunistický režim, který nikdy „nemohl“ přiznat svoji chybu, nebo nedokonalost. Ta v tomto případě spočívala například v absenci tzv. pojezdových radarů, které by monitorovaly pohyb letadel po letištní ploše, i v nedokonalé metodice práce dispečerů, kteří chybou v předání služby jeden druhému nehodu zavinili.
Jste pamětníci? Máte nějaký podobný příběh, který se tehdejší komunistická vláda snažila "ututlat"? Napište nám do diskuze.
